Vítejte na stránce burunduk-vaneguska.wbs.cz v sekci Burunduk páskovaný

Zemní veverky patří do řádu hlodavců (rodentia). Řád hlodavci se dělí na několik čeledí. Burunduky řadíme do čeledi veverkovitých (sciuridae). Tu ještě dělíme do podčeledí, jednu společnou podčeleď sdílejí zemní a stromové veverky, ale také svišti a psouni.

Rozlišujeme šestnáct druhů zemních veverek. Všechny tyto druhy mají lícní torby, které často sahají až k ramenům. Pro všech 16 druhů jsou typické podélné pruhy po zádech. Existují však (zvláště v zahraničí už jsou považovány za běžné) také vyšlechtěné druhy s odlišnými barevnými variantami srsti, například - burunduk páskovaný bílý nebo se světle hnědou srstí varianta skořicová.

Burunduk páskovaný (Tamias sibiricus)

• u nás je nejčastěji chovaným druhem zemní veverky
• délka života ve volné přírodě se pohybuje od 6 do 7 let, v péči člověka se dožívají i vyššího věku
• včetně ocásku dosahují velikosti asi 21-25cm, opravdu podstatnou část ale tvoří právě ocas
• srst na zádíčkách má barvu žlutohnědou, která přebíhá do šedé, na zádech pozorujeme pět tmavěhnědých pruhů
• dospělý burunduk váží asi 50 -120 g.
• burunduk páskovaný se  vyskytuje v pásu mezi Beringovým a Bílým mořem, žije také v Mongolsku, Japonsku a ve středu Číny. obvykle ve smíšených či jehličnatých lesích
• ve volné přírodě se živí podobně jako v zajetí: semeny, bobulemi, výhonky, ale také houbami, oříšky i listy ze stromů a hmyzem
• v přírodě si každá veverka brání své teritorium - nežijí tedy pospolným životem
• období rozmnožování začíná v dubnu, tedy po ukončení zimního spánku, doba březosti trvá přibližně 1 měsíc a obvykle se narodí v jednom vrhu 3-6 mláďat, samice kojí mláďata necelé 2 měsíce (více informací v sekci Chov)
• mezi nejznámější příbuzné burunduka páskovaného (patří do stejné podčeledi) řadíme: sviště horského, sysla obecného, čipmanka horského, čipmanka východního, čipmanka malého, veverku popelavou a konečně u nás se vyskytující veverku obecnou, čipmank je zvířátko, které také patří mezi zemní veverky, jsou burundukovi na pohled velmi podobní, ale narozdíl od nich je můžeme spatřit v různých koutech Ameriky.

Burunduci ve volné přírodě

 Jak už bylo řečeno, jak zemní, tak stromové veverky žijí ve volných koloniích, tzn., že každé zvíře brání své teritorium. Hranice tohoto prostranství si značkují močí a v případě vniknutí nepřítele (tedy většinou veverky sousedky) do revíru mohou být i nepříjemně agresivní.

Zemní veverka střídavě šplhá například po stromech a střídavě pobíhá po zemi. Burunduci mají ke šplhání lépe přizpůsobené končetiny než někteří jiní příslušníci stejné podčeledi (třeba syslové se pohybují výhradně po zemi nebo pod ní, proto nepotřebují být vybaveni ke šplhu). Zemní veverky mají zřetelné polštářky na packách a ostré drápky, což jim umožňuje přichytit se i na relativně hladkých plochách.

V přírodě si všechny druhy zemních veverek budují obydlí v zemi, asi 0,5-1,5m pod povrchem. Veverky tu tráví zimní spánek, odpočívají a také zde rodí svá mláďata. Vchod do nory obvykle začíná na nějakém skrytém místě, třeba u velkého balvanu. Budují si zásobárny, obytnou komoru, kde stráví zimu a také "veverčí WC" - komůrky s trusem.

Jakmile se na podzim ochladí, veverky ve volné přírodě upadají do zimního spánku.  Během něj můžeme pozorovat utlumení životních funkcí - zpomaluje se metabolismus, čímž klesá teplota těla, krevní tlak, zpomaluje se dýchání, oběh krve, snižuje se nervové vnímání atd.; zvíře se probouzí pouze občas za účelem návštěvy zásobáren. Chod životních funkcí zajišťují během spánku tělesné tukové zásoby. Na jaře opouští úkryt asi v březnu nebo dubnu, když cítí, že venku je už dostatečně teplo.

Ve volné přírodě přijímají asi 100 gramů potravy denně. Do jejich jídelníčku patří hlavně semena a bobule, ale také ořechy, houby a listy, případně i obilí. Potravu si obvykle ukládají do lícních toreb. Při ohlodávání potravy veverky drží třeba oříšek v předních packách a sedí vzpřímeně na zadních nohou. Chrup zemní veverky je tvořen 22 zuby (horní část obsahuje 2 řezáky a 10 stoliček; spodní část také dva řezáky, ale pouze 8 stoliček.  

Mezi hlavní nepřátele zemních veverek v přírodě patří dravci, ale také kuna, liška, lasice, divoká kočka, kolčava, hranostaj, krtek i rejsek. Posledně jmenovaní znamenají nebezpeční hlavně pro mláďata. Pokud nepřítel poškodí noru, musí samice mláďata přenést jinam. Provádí to tak, že uchopí mladé za šíji a ti se stočí do klubíčka. Veverky jsou ohroženy také vytrvalými dešti, nedostatkem potravy, záplavami...

Veverky sdílejí nejrůznější způsoby chování i s ostatními hlodavci. Uvedeme si některé nejnápadnější rysy jejich chování. Většina hlodavců při jídle sedí na zadních a potravu si přidržují v předních tlapkách. Také čištění srsti za pomoci jazyka, zubů a předních končetin je podobné. Veverky tráví denně mnoho času čištěním a zvláštní péči vždy věnují huňatému ocásku. Ke spánku se většinou ukládají stočené, ocas bývá přehozený přes hlavu. Ráno po probuzení se veverky rády protahují - natáhnou přední tlapky tak daleko, kam až je to možné a zívají široce rozevřenou tlamou tak, že jim doslova vidíte až do žaludku;-) Pokud se zvířeti něco nelíbí, nebo se ocitlo v blízkosti něčeho neznámého, mrská ocasem ve vzduchu sem a tam a také často podupává zadníma nohama. Hlasové projevy u veverek nejsou zvláště rozvinuté. Pokud jsou zvířata nanejvýš vystrašena, můžeme pozorovat hlasitý křik, s nímž rychle utíkají do nory. Dále vydávají brumlavé zvuky, obvykle při hrách a pronásledování. V období páření můžeme zaslechnout vysoký pisklavý zvuk.

Smyslové vnímání u veverek je poměrně dobře rozvinuto. Protože zemní veverky jsou denní zvířata, mají dobře vyvinutý zrak - mají velké oči umožňující široký rozhled. Rády vysedávají na vyvýšeninách a pozorují okolí. Burunduci také dobře slyší - zaznamená opravdu vysoké tóny, pomocí nichž se také veverky dorozumívají. Kromě toho mají výborně rozvinutý čich, který jim pomáhá vyhledávat ukrytou potravu a také včas rozpoznat nebezpečí. Hmat je soustředěn hlavně do hmatových vousků na tlamičce a také do polštářků na tlapkách.   

Proč má burunduk pět pruhů 

Kdysi dávno pořádala zvířata velkou poradu o tom, zda má být stále jen den a nebo noc. Po dlouhé a vášnivé diskusi začal náhle jeden burunduk zpívat: "Svět má být světlý, proto musí být den". Medvěd, který zastával noc začal mručet: "Svět má být temný, proto musí být noc". Mezitím co burunduk zpíval, začalo vycházet slunce a začalo se rozednívat. Zvířata, která upředňostňovala noc začala být na burunduka naštvaná, jelikož si myslela, že přivolal den. Medvěd, který zastával noc se tak na burunduka naštval, že se poněm ohnal tlapou. Burunduk sice stačil utéct dírou, ale i tak mu medvědova tlapa přejela přes záda. No a od té doby má burunduk pět pruhů na zádech :)

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz